Programové prohlášení Svazu Maďarů žijících v českých zemích

– schváleno ustavujícím valným shromážděním dne 24. února 1990 –

V únoru 1990 byla založena nevelká nová organizace, Svaz Maďarů žijících v českých zemích. Chceme se představit české veřejnosti, protože se jí to týká. Nejen se představit: chceme se ujistit jejím pochopením, jejími sympatiemi, její důvěrou, její morální podporou. Jak je vidět, nechceme toho málo. V Československu žije podle oficiálních výsledků posledního sčítání lidu bezmála 600 tisíc občanů hlásících se k maďarské národnosti. Z toho v Čechách a na Moravě kolem 23 tisíc.

Jsou to Vaši spoluobčané, kteří jsou v Československu domovem, jako zde měli svůj domov jejich předkové. Nejsou to tedy přestěhovalci či dosídlenci, i když mluví jinou řečí než oba většinové národy, nejsou zde cizinci.

V českých zemích se ocitli z různých příčin, za různých okolností a různými způsoby. Mnozí – někteří již za dob první republiky, většina však v posledních čtyřech desetiletích – přibyli do hlavního města republiky z důvodů služebních, pracovních či studijních, a často se tu z rozmanitých důvodů usídlili natrvalo. V letech následujících těsně po druhé světové válce – je to jedna z hořkých kapitol soužití našich národů – bylo mnoho maďarských rodin svévolně přesídleno ze Slovenska do českých zemí, zejména do pohraničí. Neuvádíme to na tomto místě za účelem jitření někdejších ran, nýbrž na vysvětlenou. Dnes jsou již ostatně oni nebo jejich potomci trvale sem poutáni, a svými individuálními osudy, většinou i rodinnými svazky, se začlenili do života ostatních obyvatel Čech a Moravy.

Tento Svaz není míněn jako politická organizace. Jeho stanovy uvádějí v podstatě tři hlavní cíle. Jsou to: za prvé sebevzdělávání v rodném jazyce a všemožné uspokojování kulturních, popřípadě jiných potřeb Maďarů žijících v českých zemích, za druhé samostatná a nezávislá účast na životě a problémech veškerého maďarského obyvatelstva v Československu a do třetice poznání česko-maďarských vztahů minulosti a jejich přátelské rozvíjení v přítomnosti a budoucnosti.

Programové prohlášení nově se tvořícího sdružení tyto cíle objasňuje a podrobněji rozvádí. Na prvním místě tedy sebevzdělávání, nejen vzdělávání v mateřském jazyce, ale též vzdělání mateřského jazyka, vždyť ten je nejnespornějším kritériem naší sounáležitosti i popudem k našemu sdružování, a nejenže si zaslouží naší pozornosti, ale potřebuje i naši péči. Je mezi námi v Praze i mimo Prahu mnoho takových, u nichž postupem času znalost mateřštiny znejistěla, pobledla a v mladší generaci se někdy dokonce vytrácí. Žijíce zde, jsme prakticky všichni mocni českého jazyka, naše děti – a to je za těchto podmínek přirozené – chodí do českých škol. Znalost mateřštiny však není samoúčelná. Je to spíš rámec a nejúčinnější nástroj univerzálního – humanitního, přírodovědného, technického a vůbec veškerého – vzdělání, o jehož šíření mezi našimi členy budeme usilovat. Je přitom přirozené, že v průběhu sebevzdělávání připadá zvláštní důraz na poznání maďarských dějin a literatury, vůbec, na národní sebepoznání. Nejúnosnější způsoby vedoucí k cíli ukáže praxe. Musíme si s naprostou jasností uvědomit, že toto nám není nikdo dlužen, především a za všech okolností dlužíme to sami sobě. Využijeme k tomu především možností, které jsou v nás samých, vždyť mezi námi působí odborníci téměř všech profesí, kteří budou moci přispět každý svou hřivnou k dosažení společného cíle. Budeme stát také o státní a jiné institucionální možnosti, a uvítáme vděčně pomoc odkudkoli. Hodláme spolupracovat též se zahraničními institucemi, například s Maďarským kulturním střediskem v Praze, vždy a vše jen za předpokladu, že to nebude v rozporu s duchem našeho programu. Budeme dokonce v rámci našich skromných možností usilovat i o to, abychom nejenom dostávali, nýbrž dokázali i něco nabídnout. Vycházíme v tomto bodě ze zásady, historií tisíckrát potvrzené, že prosperita a spokojenost kterékoli části obyvatelstva poslouží v podmínkách demokracie zájmu celku a upevňuje jeho soudržnost.

Když naše stanovy uvádějí jako další z cílů nově vznikajícího svazu účast na životě a problémech celého maďarského obyvatelstva Československa, vycházíme z přirozeného faktu, že maďarští občané republiky žijící v českých zemích jsou organickou součástí maďarského obyvatelstva celého Československa, jako ovšem celé toto obyvatelstvo je jazykem i kulturou spjato s maďarským národem na oné straně hranic, a tomu nikterak neodporuje, že jako občané Československa – jako jsme to v osudově důležitých historických situacích nejednou prokázali – jsme vědomě a sebevědomě částí lidu českých zemí i lidu Československa. I nedávný velký historický zvrat jsme prožívali společně s lidem této země, plně s ním solidární a střežíce se toho, abychom svornost a jednotu, ve které bylo tolik síly, narušili prohlašováním zvláštních požadavků. Maďarští občané republiky ovšem své zvláštní, osobité nároky a potřeby mají, a to, v čehož uspokojení marně doufali v předchozí éře, mohou nyní v systému rodící se demokracie s čistým štítem a odkrytým hledím nastolit. Menšinové postavení obnáší vždy a všude ve světě určité nevýhody. Ty je třeba v každém demokratickém státě vyvážit, a je to společný a celostátní zájem, aby byly vyváženy. Úsilí o sladění národního cítění s mezinárodním duchem evropským a všelidským rozkvétá ve středoevropských zemích všude. Musíme si zvykat na převratně jiný způsob pojetí národnostní otázky, ne již na věčné omílání křivd, nýbrž na účinná gesta solidarity, tak jak zaznívají v společném prohlášení Veřejnosti proti násiliu a Nezávislé Maďarské iniciativy na Slovensku, jak nepochybně to míní oživené nebo nové vznikající národní svazy Čechů a Slováků v Rumunsku, Polsku a v neposlední řadě i v Maďarsku. Najednou se probouzí celá střední Evropa k poznání, že chceme-li něčeho u někoho dosáhnout, nemáme mluvit o něm, ale k němu.

Třetí předsevzetí zakotvené ve stanovách se týká vzájemného poznání. I v minulosti se vždy našlo dost představitelů české i maďarské kultury, kteří se o to snažili, ať již za podpory, nebo naopak proti chuti oficiální kulturní politiky či veřejného mínění. Radovali se především z toho, co nás spojovalo, ale neskrývali ani stinné stránky. Dnes teprve není zapotřebí toho, abychom z minulosti cokoli zamlčovali, ale je ještě méně důvodů samoúčelně se jí drásat. Je třeba se z ní učit, jak z jejich tragických momentů, tak i z jejich životaschopných podnětů. V tomto ohledu mají Maďaři žijící v českých zemích specifickou situaci, která již sama o sobě zdůvodňuje jejich územně vymezenou organizaci. Čechy a Maďary nepojí vzpomínka na tisícileté soužití v těsném styku uvnitř hranic jednoho státu. Jejich vztah netrpí ani přemírou zkušeností, ani přemírou předsudků, vyznačuje se spíš povážlivou neinformovaností. Je tudíž třeba soustavně a otevřeně se navzájem informovat, šířit osvětu v nejušlechtilejším smyslu slova. Abychom tomuto závazku dostáli, budeme muset říci si o slovo v českém i maďarském tisku. Představa, že by maďarští obyvatelé Čech a Moravy mohli mít svůj vlastní časopis, byla by jako pokus předčasná, ale jako idea není nereálná.

Toužíme žít v klimatu upřímnosti, osvícenosti a tolerance; neskrývat nedostatky, ale umět se povznést nad malicherné sváry a troufat si proti nim vystoupit ve vlastních řadách i mimo ně. Div se světe: malé pospolitosti, etnické i jiné, dovedou se ustavit ne za tím účelem, aby se vydělovaly, aby se distancovaly, ale aby tím nejlepším, co v sobě chovají, důstojně vstupovaly ve větší celky nadnárodní. Mnoho se mluví v poslední době o Evropě, o společné evropské vlasti. Evropské národy tato představa vskutku láká a její kontury se rýsují už reálně. Češi, Slováci, Maďaři i ostatní národnosti naší republiky mohou vykročit na cestu do této společné vysněné vlasti jen ve vzájemné shodě a úctě, protože – to se ví již dávno – cesta do Evropy vede přes Střední Evropu. Této ideji vyhrazujeme v našem programu klíčové místo. Dnes jsou národy Evropy a v ní Střední Evropy odtrženy od sebe hranicemi. Hranicemi, které se táhnou po mapě, hranicemi, které se táhnou v duších pod bezmeznou oblohou, která se stává v našem století čím dál více společným vlastnictvím lidstva. Respektujeme tyto hranice, neboť vycházíme z reality dané historické chvíle, ale náš program míří k budoucnosti. Nejde nám tolik o hranice jako spíš o mosty.

STRUKTURA ORGANIZACE
Ústředí
Organizační jednotky
Praha
Brno
Lovosice
Plzeň
Olomouc
Ostrava
Teplice

DOKUMENTY
Programové prohlášení
Stanovy

KONTAKT
Napište nám